Maminka Hanka – Jsem maminka dvou dětí. První těhotenství probíhalo bezproblémově až do 27 gt. Kdy se syn Matyášek narodil 910 g a 35 cm. Byl strašně malinky a strašně křehoučký. Nikdy nezapomenu na první okamžik, kdy jsem ho uviděla na oddělení JIP. Hlas paní primářky, zvuky přístrojů z paměti už nikdy nezmizí. Matyášek byl však statečný. Na počátku netoleroval mlíčko, poté už měl jen problémy s dýcháním. Prodělal infekci, musel být zaintubovaný, dostal 3 transfuze. Často jsem si říkala, že se musel narodit nám, že nikdo jiný by tyto náročné chvíle nezvládnul a my to zvládneme. I přes všechno si svůj život vybojoval a dnes už můžu říct, že je to úplně zdravý kluk. Kdyby mi někdo před třemi lety u inkubátoru ukázal video, jak bude běhat, tancovat a sem tam zlobit, nevěřila bych. Po dvou a půl letech se mi narodil další syn, tentokrát donošený. Vítek 40tt 3780g a 50 cm.
Maminka Jana – I přes snahu porod zastavit, se dne 8.dubna 2017, Kubíček narodil. Na svět přišel v 30+6 gestačním týdnu, s váhou 1480 gramů a délkou 41 centimetrů. Byl odvezen na novorozeneckou JIPku FNO. První návštěva u inkubátorů byla hrozně těžká. Pohled na to malinkaté tělíčko, které bylo napojeno na spoustu hadiček a přístrojů … byl nepopsatelný. Mísil se ve mne strach, smutek i obrovská obava z budoucnosti, pocit selhání, něha, láska a v neposlední řadě naděje. Vzpomínám si, jak jsme s manželem stáli úplně ochromeni a snažili se všechno vstřebat. Vzpomínám si na sestřičku, která měla zrovna službu. Její obličej si vybavuji zcela jasně, každé její slovo, kterým se snažila ulehčit a dát pocit naděje. Vzpomínám si na konejšivý hlas lékařky, která nám vysvětlovala co znamená každý přistroj a blikající čísla. Pamatuji si, že jsem si chtěla všechno zapamatovat a co nejlépe pochopit. Bylo toho tolik. I přes snahu neplakat, to nešlo. Slzy jsou na tomto místě na denním pořádku. Pokud pohled na naše miminko v inkubátoru byl hrozný, tak návrat domů bez bříška a bez miminka byl šílený. Málem mi to zlomilo srdce a nebyla jsem jediná. Teprve tehdy jsem si uvědomila, jak hrozně těžké to musí být i pro manžela. Celou tu dobu se snažil byt silný a být tu pro mne. Od toho okamžiku se náš život změnil. Dny a týdny ubíhaly. Kubíček prodělal novorozeneckou žloutenku, lehčí zánět a musel mít antibiotika, měl problémy s tolerancí mého mlíčka a pořád nás zlobila saturace. Postupně s přibývajícími gramy, začal vypadat jako opravdové miminko. Když už to vypadalo, že bychom si toho našeho bojovníčka mohli odvést domů, objevily se problémy s vyprazdňováním a hrozila operace. Pan primář z chirurgie však rozhodl, že to ještě zkusíme a já jsem mu byla moc vděčná. Měl už více než dvě kila, ale představa operace mě děsila. Místo pár dní jsem s Kubíčkem v nemocnici byla nakonec tři týdny. Přes hrozbu možné operace jsme si ho konečně odvezli domů po rovných dvou měsících. Z nemocnice jsme si s manželem nesli 3 kila a 48 cm velké štěstí. Prvních pár měsíců doma bylo ve znamení návštěv odborných ambulancí a pravidelných kontrol, docházení na rehabilitace a sledování. Každým dalším měsícem Kubíček dokazoval, že se se vším úspěšně popere a každá další kontrola byla naše poslední. Všechno chtělo svůj čas a čas na to, aby dozrál on i jeho tělíčko. Nyní máme doma dvouletého zdravého klučinu, který nám dělá radost. Často jsem přemýšlela, co mi v té době pomohlo a hodně důležitá byla pro mne věta „Že miminko vědělo, co dělá, když se narodilo dříve … že by mu u mne v bříšku třeba nemuselo být dobře.“ A proto si nevyčítám co se stalo. Protože kdyby to tak nebylo, tak bychom doma nemuseli mít zdravého rošťáka. Třeba by další průběh těhotenství mohl být pro něj ohrožující. A hlavně si stále častěji uvědomuji, jak pravdivá jsou slova o důvěře ve své miminko.
Maminka Gabriela – Jmenuji se Gábina a na prvni vymodlene dítě jsme s tatínkem čekali spoustu let. Nakonec se zadařilo, ale od začátku, asi i proto, že jsem se o prcka dost bála, přicházely menší problémy a ten největší, tedy infekce plodových obalů, mi vyvolal porod ve 24+3 tt. Dcerka Kačenka, tehdy 620 g, se však s problémy statečně poprala a tak už brzy budeme slavit 5. narozeniny. Druhé těhotenství bylo zpočátku vzorové, ale na kontrole v cca 23. tt mi gynekolog řekl, že mám zkrácený čípek na 6 mm… Samozřejmě jsem to obrečela, ale na druhou stranu doufala, že bude všechno dobré. Podstoupila jsem cerkláž i z důvodu prvního předčasného porodu a užívala si do cca 30. tt. Opět se mi čípek zkrátil a držel jen na švu. S ohledem na vzdálenost mého bydliště od nejbližší nemocnice s neonatologickou péči (cca 110 km) jsem se pro jistotu nechala hospitalizovat do ukončeného 34. tt. Teď už vím, že malá délka čípku neříká, že budu rodit předčasně… ale neměla jsem žádne jiné problémy, naštěstí. Po propuštění domů jsem pak lehce odpočívala, ale už se více snažila hýbat a očekávala porod. No a nic se nedělo… Nakonec jsem porodila vyvolávaně ve 40+3 tt zdravého téměř 4 kilového chlapáka. Měla jsem obrovské štěstí, obě mé těhotenství, resp. porody skončily šťastně a ač první dcera po prodělané retinopatii ma vysoké dioptrie (mela retinopatii 2.-3. stupne, což je krok před slepotou), jsou oba dva zdraví a dělaji mi jen radost. Přeji všem maminkám, které se dostanou do podobne situace, aby i jejich příběhy měly šťastné konce.
Maminka Kateřina – Mám 3 děti, které se mi všechny narodily ve FN Ostrava. Prvorozená dcera se narodila v 34tt v květnu 2008 a měla 2070g a 45cm. Po narození vypadalo vše v pořádku a problémy začaly přibývat s věkem, když se nevyvíjela tak, jak by měla… Má několik diagnóz – Epilepsie, nedoslýchavost, hluboká mentální retardace, autismus a vada ledvin. Já osobně jsem ráda, že je aspoň pohyblivá, chodí normálně a je to celkem spokojená, veselá holka, i když mentálně odpovídá max 18 měsíčnímu dítěti. V létě 2017 k ní přibyli do rodiny 2 bráchové – dvojčata. Taky se narodili předčasně ve FN Ostrava s váhami 1600 a 1470g a oba měli 39cm. Ti jsou podle všeho naštěstí úplně zdraví oba! Jsem ráda, že máme napodruhé štěstí a máme 2 zdravé kluky a u dcerky už mám přání jenom jedno – ať je hlavně šťastná…
Maminka Barča: Jsem maminka holčičky Bianky , která vykoukla na svět dříve. Narodilo se malé miminko plné energie a lásky, ale malinké a zranitelné. . Od první chvíle jsme jí všichni milovali a měli potřebu chránit. Málokdo pochopí tu beznaděj , kdy odcházíte z porodnice a miminko tam zůstává.. ten každodenní strach.. Ten pocit úlevy a bezpečí kdy mi jí dali poprvé klokánkovat.. Celá rodina jsme si prošli tímto psychicky náročným obdobím. Byli jsme nepřipraveni a já si říkala, že kdyby se v tu dobu dobu objevil někdo kdo by plně chápal mé pocity a psychický stav, byla bych moc vděčná. A Tohle mě přivedlo k myšlence být součástí spolku, který by maminkám v této situaci aktivně pomáhal. Sama jsem rodila a prožila tyto okamžiky v zahraničí na klinice se zaměřením na výzkum a vývoj předčasně narozených děti . Tato klinika byla velmi inspirativní pro mou práci ve spolku .. Můj příběh dopadl šťastně. Mám krásnou zdravou dcerku a s ní velkou pokoru a ráda pomůžu dál Všem kteří potřebují…
Maminka Alena: Jmenuji se Alena a ráda se zde podělím se vzpomínkami na náš, zatím nejvýznamnější a nejsložitější boj v životě. Takhle jednoduše by se to všechno dalo shrnout, ale nutno k tomu podotknout, že to byl boj, i přes všechny útrapy, překrásný a pro nás hlavně s dobrým koncem. Náš příběh začal někdy v půlce října roku 2016, kdy jsem zjistila, že k naší tříleté dcerce přibude další ratolest. Radovali jsme se a o pár dní později jsem šla na gynekologii s tím, že bude jistě všechno v pořádku, doktor najde srdíčko, já dostanu průkajdu a půjdu domů. A ejhle… můj pozitivní pocit a jistota byla jako mávnutím proutku tatam, když mi doktor oznámil, že vidí srdíčka dvě, ale že se, vzhledem k nálezu, s největší pravděpodobností jedná o vysoce rizikové těhotenství s nejistým koncem. O týden později byla tato informace potvrzena – jednovaječná dvojčata s jednou placentou a dvěma plodovými obaly, tzv. monochoriální-biamniální (mo-bi) dvojčata. Po výčtu všech rizik, která mohou nastat mě lékař poslal do Fakultní nemocnice v Ostravě do poradny pro riziková těhotenství. A vlastně tam náš boj začal… Těhotenství bylo velice náročné, provázené nespočetnými ultrazvuky a kontrolami všeho možného, rizikem Downova syndromu a následným nutným odběrem choriových klků, který naštěstí dopadl dobře. Bohužel ale nad námi neustále visel šedý mrak – riziko tzv. TTTs – twin to twin transfusion syndrom (transfúzní syndrom). Kdykoliv mohlo dojít k tomu, že jeden plod začne přes společnou placentu “vysávat” druhý a ten nebude mít dostatek plodové vody, krve a živin a přestane se vyvíjet. Tento fakt v nejhorších případech může skončit úmrtím obou plodů. Takže jsem celé těhotenství chlapečkům domlouvala, ať jsou na sebe hodní a neperou se. Bohužel, nedohodli se a my si vybrali tu horší statistiku – v 20% monochoriálních těhotenství k TTTs dojde. A z toho asi v 1% případů k jeho vzniku dojde náhle a v pozdější fázi gravidity, kdy už to nejde řešit operativně a miminka musí prostě okamžitě na svět. A tak se stalo…. 6. dubna 2017 jsem šla v 30+6 tt. na svou obvyklou kontrolu. Už doma jsem tušila něco špatného. Nebylo mi moc dobře, břicho mi v posledních dnech obrovsky narostlo (bylo způsobené polyhydramnionem u příjemce) a na kontrolu jsem šla s velkými obavami. Během minuty lékař vyřknul krutý ortel… výrazný polyhydramnion u plodu A (příjemce) a anhydramnion a těžká bradykardie u plodu B (dárce), jasné známky transfúzního syndromu III.st., okamžitý převoz na operační sál, miminka musí urgentně ven. V tu chvíli jakoby se mi zatmělo před očima. Zmohla jsem se akorát na to, abych zavolala manželovi, že musí rychle přijet, že je to špatné. Ani nevím jak, ale už jsem ležela na operačním stole a kluky tahali ven. Měla jsem spinální anestezii, všechno jsem vnímala… žádný pláč, žádné ukázání miminek, žádná radost jak to obvykle u porodu byvá… nic z toho se nekonalo. Oba kluci na tom byli velmi špatně – těžké bradykardie, oba prodýcháváni ambuvakem. Plod A – Filípka – se podařilo poměrně rychle “přivést zpět”, ale plod B – Tomášek musel být zaintubován. Já se jen s obavou zeptala lékaře, jestli je oba vytáhli živé. Na víc jsem se v tu chvíli neměla odvahu zeptat. Všichni tři jsme byli odvezeni na JIP. Později odpoledne za mnou přišla paní doktorka z neonatologie a poskytla mi první informace o klucích. Filípek vážil 1490g a Tomášek 920g. Pamatuji si, že v tu chvíli mi bylo strašně líto, že neměl aspoň 1kg, to mě hodně ranilo. Ale zároveň mi řekla i potěšující zprávu, že kluci, i když se u nich nestihly podat kortikoidy na dozrání plic, nejsou zaintubovaní a dýchají si skoro sami jen přes CPAP masky. Byla jsem moc ráda, že vůbec žijou, že jsou na tom v rámci možností relativně dobře. Později mi přišla i sms od manžela s fotkami kluků a k tomu text “jsou krásní”. Nakoplo mě to. Vůbec neřešil, že jsou malincí a mají nějaké hadičky a přes masky nejsou vlastně vůbec vidět. Strašně mě to dojalo a vlastně to byla první chvíle, kdy jsem si uvědomila, že mám syny. Milované syny. A musím tu být pro ně. Silná a statečná. V dalších dnech už jsme za nimi mohli s manželem docházet a i když bylo těžké vidět ta malá klubíčka trpět, přesto to bylo moc krásné. Nejde ty pocity přesně popsat…bylo to strašně rozporuplné. Komplikace se nám ale nevyhnuly. Tomášek, jelikož byl nejspíš pár dní před porodem bez plodové vody, prodělal těžké selhání ledvin. Po porodu nečůral 3 dny. Dialýza nebyla možná – u tak malinkých dětí se nedělá, dokonce na to neexistují ani žádné přístroje a vybavení. S lékaři už jsme se bavili i na téma “co když”… Bylo to čistě na něm. Ale už v prvních dnech života ukázal, že je to bojovník a chce tady být s námi. Jaká to pro nás byla obrovská radost, když jsme spatřili první kapičky moči v miniaturním pytlíčku u inkubátoru. Byl to první MALÝ VELKÝ krok k uzdravení. V dalších dnech se zlepšily i laboratorní parametry a už čůral jako o závod. Filípek byl tlakově hodně nestabilní a měl tachykardii. Během hospitalizace musely být oběma podány antibiotika a krevní transfúze, měli žloutenku a špatně trávili mateřské mléko, ale to se asi nevyhne žádnému nedonošenečkovi. Později Tomáška ještě potrápila retinopatie 2.st., ale i ta se zase jako zázrakem spravila. Měli velké štěstí a vlastně i to lze považovat za velký zázrak, že neměli výraznější problémy s dýcháním. CPAPu se během 14 dnů zbavili úplně a kyslík později také nepotřebovali. Celé dva měsíce na neonatologii byly náročné. Nejhorší pro mě bylo mé propuštění z odd. šestinedělí. Nejen vlivem hormonů jsem to nesla opravdu tragicky a loučila se s nimi jakoby to bylo naposled, co je vidím. Cítila jsem vůči nim zradu, že je tam nechávám samotné. Rozum chápal, ale srdce návalem prolaktinu bušilo jako na poplach a chtělo se rozervat vejpůl. Sestřičky a paní doktorky z neonatologie byly opravdu úžasné, empaticky snášely a měly pochopení pro mé brzké ranní a večerní telefonáty, kdy jsem měla neutuchající potřebu vědět, jak na tom kluci jsou. Za toto všechno jsem jim byla a dodnes jsem neskonale vděčná. S klukama jsme si na neonatologii pobyli celkem 50 dní. Nebyl jediný den, kdy bychom u nich s manželem nebyli. Já i manžel jsme za nimi moc rádi chodívali, já milovala klokánkování a každé večerní odcházení bylo jako by mi zabodli jehlu do srdce. I přesto všechno na ty dva měsíce ráda vzpomínám. Každé nepatrné zlepšení byl krůček domů. Bylo těch kroků hodně… Ty největší kroky pak přišly ještě i po propuštění – návštěvy odborných a rizikových ambulancí, hospitalizace v Motole kvůli vyšetření srdečních vad, rehabilitace – člověk to skoro přestane počítat. Ale co bychom pro ty naše drobky neudělali… Dnes jsou kluci sledováni už jen v kardiologické ambulanci pro srdeční vady, ale jinak jsou zcela zdraví a dělají lumpárny jako jejich vrstevníci.
Maminka Lenka – Ahoj, jmenuji se Lenča. Jsem 25ti létá maminka dcery Viktorky (nar. 11.9.2017) a syna Danielka (nar.6.5.2020) Od lékařů jsem často slýchávala, že děti mít asi nebudu. Mám 17 let cukrovku 1.typu na inzulinu a k tomu různé komplikace. Ale povedlo se! První těhotenství bylo náročné, 5 měsíců nevolnosti,také tvrdnutí bříška, často v nemocnici. Dcera se nakonec narodila ve 34tt, kvůli mým špatným ledvinam a špatným ozvám. Na svět přišla akutním císařským řezem a naprosto v pořádku. Měla 2490g a 44cm. 2 dny jsme obě strávily na JIP kvůli nízkým glykemiim, poté spolu na pokoji a za 9 dní jsme šly domů. Byla hodné, vděčné a spící miminko. 2 roky ježdění po doktorech na pravidelné kontroly bylo nekonečné, ale v jejich 2 letech nám řekli, že už nemusíme jezdit, že vše zvládá a je naprosto zdravá holčička. Ufff.. Když jsme se rozhodli pro druhé miminko, bylo to velmi náročné období. 2x jsme o děťátko přišli. Vzdali jsme to. Ale pak přišel zázrak! Na ten okamžik o Vánocích nezapomenu, když pan doktor řekl jste v 7tt. Těhotenství probíhalo bez problémů, semtam nevolnost, vše v pořádku. Až do 24tt kdy jsem šla na normální kontrolu a tam mi dr oznámila, že je vše špatně. Zřejmě preeklampsie. Nastoupila jsem tedy do nemocnice a porod se snažili co nejvíce posunout. Bohužel se to nedařilo moc dlouho. Syn Daniel přišel na svět také akutním císařem ve 26+6. Měl 940g a 30cm. Za 2 dny shodil na 740g a to jsem ho poprvé viděla. Nezapomenu na ten moment, když se mi u inkubatoru podlomily kolena a nevěřila jsem vlastním očím. Byl tak drobounký, ale zároveň tak moc krásný. Měla jsem v sobě několik emocí a rozplakala se. Každý den byl ale lepší a lepší. Neměl žádné komplikace, dýchal si sám, začal přibírat. Po týdnu jsem ho poprvé dostala na klokankování, byl to úžasný pocit. Tolik lásky a zároveň strachu o něj. Prošli jsme si zvyšováním kyslíku, infekcí, dučeji v srdíčku, rýmou, měl 3x po sobě antibiotika, 3x transfuze krve. Dnes má 55dní (34+5) a je stále na JIP v FNO. Má 1700g a 38cm. Je bez kyslicku na vapothermu, je moc šikovný a zatím se jeví jako zdravý chlapeček. Každým dnem čekáme na to, až se začne krmit pusinkou a půjdeme spolu na pokoj. Celá rodina už se nemůže dočkat, až maličkého uvidí a poznají. Hlavně starší sestřička Viky, která za 2 měsíce oslaví 3 roky a je naprosto zdravá. Je to velmi náročné, ale pořád si říkáme, že měl být ještě v bříšku a věříme mu, že vše krásně zvládne. Je úžasný a my ho každým dnem milujeme víc a víc. Hlavne když se usmívá. Doufáme, že budeme brzy všichni spolu doma, jako kompletní rodina a hlavně zdraví! Všem rodičům a dětičkám přejeme hodně zdraví, pevné nervy, hodně trpělivosti a moře lásky!
Maminka Denisa – Dne 22. 8. 2020 bych měla plánovaný termín porodu, ale 29. 5. 2020 v 18:53 se po 25 dnech boje s preeklampsii narodila akutním císařským řezem v týdnu 27+6 dcera Julinka, která si své místo na světě vybojovala.Těšení na miminko během pár minut vystřídal pláč, strach a stres. Přestože její plíce a další důležité orgány nebyly dost vyvinuty, tak hned po porodu začala sama dýchat. Měřila 31cm a vážila 850g. Po převozu ze sálu dostala na JIRP surfaktant. Po operaci mě převezli na JIP, kde za mnou přišla doktorka z neonatologie, dala mi fotku Julinky a řekla mi, že malá je šikovná a dýchá si sama jen na CPAP. Další den večer mě sestřička z JIP odvezla na vozíku se poprvé podívat alespoň na 10 minut na Julinku. Nechápala jsem, že je taková malinkatá a měla jsem slzy v očích. 3. den kvůli novorozenecké žloutence musela být pod modrým světlem na 48 hodin. Od 4. dne začal být zdravotní stav jako na houpačce. Jeden den špatně tolerovala stravu, další den zase tolerovala a tak se to střídalo. Nebo padala saturace a potřebovala navýšit kyslík, 6. den spadla váhově na 740g a poprvé jsem malou měla na klokánkování. 12. den mě propustili z nemocnice, byl to divný pocit, když jsem byla doma bez malé, ale každý den jsem za Julinkou chodila a nosila ji mlíčko. 21. den přesáhla 1 kilo. 23. den zhoršení, dostala kvůli infekce antibiotika. 24. den zástava dechu a museli ji dát na umělou plicní ventilaci a k tomu netolerovala stravu. 26. den dostala transfúzi, která ji pomohla tak, že 27. den ji z umělé plicní ventilace převedli zase na CPAP na 25% kyslíku a začala zase tolerovat stravu. 29. 6. první měsíc a poprvé měla na sobě bodyčko a vypadala už fakt jako miminko. 34. den byla na plné stravě a konečně i bez infuzí, ale dostala léky na odvodnění, aby ji mohli převézt na lehčí dechovou podporu. 40. den převedena na Vapotherm a 41. den kvůli nedovyvinutým plicím nasazeny inhalační kortikoidy. 42. den byla přesunuta na jiný box na JIP a ten den mi doktorka řekla, že u Julinky hrozí bronchopulmonální dysplazie a s kyslíkem to bude na delší dobu a pobyt v nemocnici se ještě protáhne. 43. den byla Julinka přestěhována z inkubátoru do výhřevné postýlky. 48. den měla Julinka více než dvojnásobek své porodní váhy na 1720g. 52. den Julinka při návštěvě překvapila a byla bez Vapothermu a začali ji pauzovat 3 hodiny bez a 3 hodiny s Vapothermem. Po 54. dnech byla přeložena na intermediární oddělení, pauzování kyslíku zvládá a dokonce poprvé snědla přes stříkačku 5ml. 55. den na ultrazvuku hlavičky, jsem se dozvěděla, že měla krvácení do mozku a bude se to muset sledovat. Od 56. dne si Julinka dýchá sama bez dechové podpory. 58. Den se Julinka přehoupla přes 2 kila a ze stříkačky zvládá sníst celé dávky mléka. 57. den 1. kojení a malé se povedlo si vytáhnout alespoň 2ml. Ten den měla oční vyšetření, kde byla zjištěna retinopatie 1. stupně. Od 29. 7. jsme spolu. Ten den byla 2 měsíce Julinka na světě a já jsem konečně nastoupila na oddělení a začala se zaučovat v péči a rehabilitaci. Téměř žádný spánek, bylo to náročné (vše zapisovat, hodně léků a krmení trvalo i hodinu než snědla celou dávku). S jídlem to byl boj, ale nakonec se to naučila a 71. den jsem si domů nesla malou velkou bojovnici s váhou 2470g a 44cm. Má hodně léku, vyšetření a kontrol, od září začne chodit na rehabilitace. Všem maminkám, které se dostanou do této situace, přeji, ať jsou brzy doma a jejich příběh má také šťastný konec.
Maminka Nikola – Jmenuji se Nikola a své vymodlené dítě jsme čekali rok a něco, bylo to těžké a náročné období. Když jsem objevila dvě čárky na testu, plakala jsem štěstím, že se to konečně po tom všem povedlo a když jsem zjistila, že tam jsou miminka dvě, byla jsem ještě více vděčná! Od začátku těhotenství jsem byla ve stresu, bála jsem se o miminka a měla jsem problémy, krvácela jsem několikrát do 12.týdne, byl to velký stres. Od 16.týdne jsem začala chodit do rizikové poradny ve FNO, byly to další stresy a nejistota. Naštěstí všechno šlo, jak má, žádné problémy, až na druhý velký screening v 20.týdnu. Pan doktor zjistil, že je sice všechno v pořádku, ale jeden chlapeček měl méně plodové vody než ten druhý, obávali jsme se TTTS syndromu, chodila jsem až do 29.týdne každý týden na kontroly, bylo to jako na houpačce, jednou bylo vody méně, pak zase akorát, byla jsem z toho vyřízena, každé čekání před dveřmi ambulance bylo plné stresu. V 30.týdnu, jak když utne, všechno se srovnalo a probíhalo jak má, bohužel pouze do 35.týdne, začala jsem mít vyšší tlak, otoky a bílkovinu v moči. V 35+6 jsem byla hospitalizována a sledovalo se co a jak. Kluci se narodili v 36+2tt, císařským řezem, porodní váhy byly 2110g a 2150g, klukům se dařilo dobře, pouze měli nízký cukr v krvi, takže leželi na intermediálním oddělení a já za nimi čtyři dny docházela, bylo to bolavé, náročné je vidět, jak tam leží, v hlavičce mají kanylu a jsou tak nevinní. Klukům spadla váha na 1940g, bojovali jsme, ale naštěstí vše šlo, jak má. V porodnici jsme byli 11.dní a všechno probíhalo na výbornou, i když i tak to byl velký stres a strach. Nyní jsou klukům 4.měsíce a mají se čile k světu, jsou spokojení a šťastní. Děkujeme celému týmu ve FNO, jak na porodním sále, tak na intermediálním oddělení.
